Dovolujeme si uveřejnit článek, který vyšel v Českobudějovickém deníku a je i na internetu:
Skupina 22 má svou vlastní cestu
Ačkoliv českobudějovická básnická Skupina 22 odmítá jakoukoliv podobnost a metaforickou spřízněnost s Hellerovou Hlavou XXII, nejen mně připadá toto sdružení, jeho priority a kréda stejně zvláštní a výjimečné jako zmiňovaný autor a jeho romány. Jádro tohoto literárního uskupení, které funguje již osmým rokem, tvoří Jiří Kabele, Ivan Bartoš, Marek Vendl a „čtvrtý v pozadí,“ jak sami opakovaně uvádějí.
„Razíme svou vlastní poetiku, vlastní styl psaní i projevu, které jsou de facto v opozici běžné vlně současné poezie. Naše poezie rozhodně není postavená na recesi, ani na absurditě textů, i když pro někoho bude možná šokující. Odmítáme takové to slzavé rozněžňování, zhrzené city, velká bombastická tvrzení a lkavé niterné zpovědi. Stavíme na radosti ze života, na kladných prožitcích a živelnosti,“ snaží se vysvětlit podstatu tvůrčího kréda skupiny Jiří Kabele s básnickým pseudonymem Jurij Šakov, třiatřicetiletý učitel češtiny a tělocviku na českobudějovickém Gymnáziu v České.
„Jsme v podstatě jen zapisovatelé, nastavení na co největší frekvenci vůle, sršení energie, nabuzenosti a určité hravosti… Vše jakoby z nadhledu, bez ukotvení emocemi,“ dodává Ivan Bartoš (31), který na stejném gymnáziu učí matematiku a chemii. S jeho jménem jsem se setkala už kdysi v soutěžním Střetu pozornosti i na Festivalu poezie v Českých Budějovicích. Ve svých osobitých charakteristikách umělecké podstaty skupiny hovoří mimo jiné také o skromnosti, pokoře, o potlačování vlastní namyšlenosti a sebejistoty: „Napsal jsem asi osm nebo devět stovek básní, nechal bych jich tak deset a ostatní spálil. Knižní publikování považuji za vedlejší produkt, takže po ní netoužím. Myslím si rovněž, že můj přednes pokulhává za silou básně, že se mi pořád ještě nedaří, aby mezi básní a její prezentací bylo rovnítko, ačkoliv se o to pokouším už deset let. Ale mým největším přáním je napsat absolutní báseň, ovšem obávám se, že toho nikdy nedosáhnu.“
Tvorba skupiny zahrnuje nejen básně, ale i divadelní formy, navzájem se prolínající, či zhudebněnou poezii. Nejméně jednou za měsíc vystupují s komponovanými pásmy v různých zařízeních v krajském městě jako v SUDu, Solnici, sálu E.ONu či v klubu Kalliopé v Tyché. Zhruba před třemi roky podnikli dokonce se svým pořadem turné po jihočeském regionu. Ve svých představeních využívají všechny možné druhy umění a efektů působících na smysly posluchače, od hlasitého projevu přes vizuální stránku až třeba po vůně. „To všechno jsou jen ukazatele, které dovedou člověka až na samou hranu absolutních vjemů, kde pak už je jen šipka směřující do propasti ticha, do absolutního ticha…“ tvrdí souhlasně oba členové Skupiny 22. I když podle mého názoru jejich strhující forma podání, v níž jsou ochotni jít až na dno podstaty projevu, dává jejich poezii právě onen originální a nenapodobitelný punc, oni jsou přesvědčeni, že některé básně je lepší vidět napsané a vícekrát se vracet k jejich obsahu, aby čtenář vstřebal jejich smysl.
Skupina 22 si vydává také svůj časopis, který vychází osmkrát do roka. Nejsou v něm jen básně, ale také eseje, postřehy, názory, kritika, polemika… Občas se skupina rozroste o nového člověka, jindy zas někdo, kdo si našel jinou tvůrčí cestu, odejde. To je prostě život.
K mimořádným počinům sdružení náleží i založení naprosto nového literárního směru, vlastně po poetismu teprve druhého původního směru vzniklého v Čechách, který nazvali novotruhnismus. „Vznikl jaksi spontánně, rozhodně ne prvoplánově, jednou v jakési kolektivní extázi po představení. Jeho definice není přesně vymezena, ale jde o to, nabudit poezií maximální vzrušení až tranz, tvořit a vnímat z radosti, nezabývat se materiálními stránkami, smutkem, nenimrat se v citech, snažit se dobrat k magičnu, protože jak praví klasik, pravé umění je návrat k magickému,“ říká J.Kabele, jehož básnický šuplík obsazuje již kolem čtyř desítek sbírek. Na rozdíl od kolegy by knižní prezentaci uvítal. Ovšem na druhou stranu je zapřísáhlý odpůrce soutěží v poezii, protože podle jeho slov zde není žádné konkrétní měřítko souměřitelnosti, snad jen vkus poroty.
„Člověk nesmí brát sám sebe příliš vážně, je třeba zůstat nad věcí. Když to tak vezmu, i my si děláme ze sebe legraci. Hrajeme si se slovy, s významy, s vjemy, s časem… A hrajeme si pro radost svoji i těch, kteří jsou ochotni nám naslouchat,“ uzavírají představování sdružení zakladatelé Skupiny 22.
